...Hra v lese...

   Jmenuji se Markéta a je mi 13 let. O prázdninách jsem jela se svou kamarád­kou Adélou na čtrnáctidenní tábor blízko Křivoklátu. Už jsem tam znala snad třetinu dětí z minulých let, takže jsme si hned začali povídat. Byla jsem ubyto­vaná ve stanu číslo 3 a díky domluvě s hlavní vedoucí jsem měla za spolubydlící právě Áďu. Třicet dětí bylo rozděleno do tří oddílů. Všechny oddíly měli své dva vedoucí. Já byla přidělena 2. oddílu, který poté nesl název Waldsterne – Lesní hvězdy. Super název, já vím. Ale nic jinýho nás nenapadlo až na Tupý pušky nebo Bažanti jdoou do boje. Zbývající družiny se jmenovaly Divoši a Mecháči, kteří byli velkou kon­kurencí. Celotáborová hra měla název „Putování za lesními bytostmi ”. Těch bylo dohromady sedm: skřítek  Krišpín, bludička Mářinka, hejkal Baruta, čaro­dějnice Hekta, rarach Rampas, víla Amálka a vědma Meda. Mě nejvíce zaujal den věnovaný skřítku Krišpínovi, a proto vám o něm budu vyprávět.

   Ráno proběhlo jako vždy: budíček, rozcvička, ranní hygiena, snídaně. Při nástupu jsme se dozvěděli, že si máme obléct nejlépe zelené či tmavé oblečení. Nikdo nevěděl proč, ale všichni příkaz splnili. Pak jsme se vrátili před hájovnu, kde nás postříkali repelenty (kromě mě, protože jsem žádný neměla) a vydali jsme se za Krišpínem na malé hřiště, kde kluci obvykle hráli fotbal. Od něj jsme se dozvěděli zajímavosti o jeho životě a lumpárnách, které v dětství prováděl. Když skončil, řekl, ať ho následujeme a vykročil směrem do lesa. Šli jsme po štěrkovité cestě do kopce a asi po deseti minutách chůze jsme se zastavili. Skří­tek nám řekl, že máme pět minut na to, abychom se co nejlépe zamaskovaly. Já jsem se vydala se skupinkou kamarádek do lesa jako všichni ostatní a natrhaly jsme si bukové větve. Poté jsme si je zamotaly do vlasů, nastrkaly do kapes, do výstřihů a do bot. Mě napadlo rozetřít si na obličej bláto. Ale protože bylo sucho, žádné nebylo. Tak jsem botou odhrnula spadané listí, pod kterým se nacházela hlína a nabrala trošku do dlaně. Byla vlhká, ale když jsem si ji pokusila natřít na tvář, hned opadala. Nikde nebyla žádná voda, proto jediné co mě napadlo, bylo plivnout do ní. Fungovalo to. Za chvíli jsem měl pokrytý celý obličej společně s Eliškou a Kristýně jsem udělala dva pruhy pod očima, jako měli indiáni. Vrátily jsme se na cestu, a když jsme se všichni sešli, vysvětlil nám Krišpín co budeme dělat. Zjistili jsme, že se bude hrát na schovávanou. Vždy jeden oddíl hledá ostatní a vyhrává ten, kdo táborníky najde za nejkratší čas. První byli na řadě Divoši a my ostatní jsme měli pouze pět minut na to, abychom se schovali. Běžela pryč od cesty daleko do lesa. Nevěděla jsem kde se mám schovat, neviděla jsem žádnou příhodnou skrýš. Šla jsem dál a najednou jsem našla přesně to, co jsem hledala. Malý buk s větvemi spadajícími  až na zem, přes které skoro nebylo vidět. Byly kolem stromu spleteny do kruhu až na malou skulinku, kterou jsem za hradbu větví vlezla. Natrhala jsem ještě před tím pár kapradí a bukovou větev. Ty jsem pak držela před sebou, před otvorem, takže na mě skoro nebylo vidět. V tom jsem uslyšela výkřik, který zahájil hru. Seděla jsem na místě a ani jsem se nehnula. Pár minut jsem takto, tiše seděla, když jsem uslyšela kroky. Zatajila jsem dech. Byl to Ondra brejlatý ( měli jsme na táboře asi pět Ondrů, takže každý měl přezdívku). Ohlédl se, ale šel dál. Nevšiml si mě. Uf. Už mi brněly nohy a potřebovala jsem si je protáhnout. Ale nešlo to. Tak jsem s nimi alespoň trochu zahýbala. Po pár minutách ticha, které rušilo jen šustění listí ve větru jsem zaslechla hlasy. Dívčí hlasy. Když přišli blíž, spatřila jsem Valču a s ní i Adélku a Kláru, které už našla. Stoupla si na pokácený kmen stromu, podívala se na své nálezy a rozhlédla se kolem. Jsem v háji. „Takhle mě určitě najde. Už, už jsem čekala, že vysloví moje jméno, ale nestalo se. Šly pryč.

Srdce se mi prudce rozbušilo, ale mohla jsem si opět oddychnout.

Najednou jsem slyšela dál v lese, že zbývá už jen pět lidí. Byla jsem překva­pená, že jsem zůstala ještě tak dlouho. To Divochy přimělo k tomu, aby se rozeběhli a hledali ještě ostražitěji. Jak se tak pomalu blížili ke mně, začal Martin volat: „Vašku, vylez, koupím ti kofolu. Vylez!” Bylo to k smíchu.

   Dva Divoši už byli skoro u mě a uslyšela jsem: „Hej ty, vylez.” K mému „překvapení“ mě našel zrovna Martin. S námahou jsem vylezla ze svého úkrytu a vydala jsem zpět na cestu k ostatním.

Po chvíli našli i zbytek dětí a šli jsme na řadu my. Za­čala hra a Lesní hvězdy vyrazili pátrat. Šla jsem dál od silnice, koukala jsem se do křoví, pod jedličky, do oplocenek, ale pořád jsem nikoho nemohla najít. Amerika (přezdívka jedné dívky z našeho oddílu) si pořád stěžovala na ostru­žiny, od kterých byla poškrábaná a neustále křičela. To bylo strašné a šlo mi na nervy. Radši jsem popošla dál, kde jsem objevila Janu pod hromadou jehličí. To byl jediný člověk, kterého jsem za celou dobu nalezla. Na řadu přišlo poslední družstvo Mecháčů (Mechoušů, jak jsme jim říkali) a odpískali začátek. Běžela jsem smě­rem jako posledně, ale svou minulou skrýš jsem nemohla nikde najít. Bála jsem se, že už zbývá málo času, který jsme měli na to, abychom se schovali a tak jsem zalezla do prvního příkopu, který jsem našla. Ten byl napůl zarostlý ostru­žinami a půlka zela prázdnotou. Ostružiní vyrůstalo zase až nahoře nad ním. Byl