Nevím, kde ani jak to začalo, ale najednou jsem stála na louce obklopena jarním kvítím a modrou oblohou. Oděna do lehkých jednoduchých bílých šatů nad kolena jsem stála bosa na rosou zvlhčené trávě. Zahalil mě černý stín, a když jsem vzhlédla k obloze, uviděla jsem siluetu hejna hus vracejících se zpět z teplých krajin. Náhle mě opět ozářilo slunce a musela jsem si zastínit oči rukou. Pohlédla jsem na směsici barev před sebou. Luční květiny se houpaly ve vánku sem a tam, jakoby tančily s neutichající melodií. S Hudbou a nepravidelným rytmem, který dodával pocit volnosti. Klekla jsem si na zem, položila si ruce do klína, zavřela oči a vnímala pouze vítr čechrající mi vlasy. Ozval se bzučivý zvuk a já otevřela oči.
Moji pozornost upoutal malý čmelák usedající na jetel. Bzučení utichlo, když se jeho drobné nožky dotkly růžového květu a začal sát sladký nektar. Měl tolik svobody, mohl si letět, kam se mu zachtělo. A přesto si vybral tuhle malou nevýraznou rostlinku. Najednou jsem měla chuť vstát a běžet kam mě nohy zanesou. A taky přesně to jsem udělala. Rozeběhla jsem se a utíkala jsem, co mi síly stačily. Nevěděla jsem kam, proč ani před kým, možná vstříc novému dobrodružství, možná sama před sebou.
Když jsem se zastavila, přede mnou se rozprostíral obrovský les. Tajemný a hluboký. Zatajila jsem dech. Váhavě jsem udělala krok vpřed. Obloha potemněla a přišlo mi, že se ochladilo. Z korun stromů vzlétly vrány, jejichž let doprovázelo hlasité krákaní. Sledovala jsem je a viděla, jak mizí v dáli. Otočila jsem se zpět k těm chňapajícím temným prstům lesa a dospěla jsem k rozhodnutí, že vstoupím do jeho náruče. Po pár nejistých krocích začaly stromy houstnout a sluneční paprsky mizet stejně tak, jako mizí ranní rosa. Lesní brána se začala uzavírat a, čím jsem byla dál, tím se zmenšovala, až úplně zmizela.
Začala jsem se trochu bát. I přestože na nebesích vládlo slunce, všude v houštinách panoval stín, šero a ticho. Hrozivé ticho. Jen pod nohami mi křupaly suché větve. Na nohy se mi lepily vlhké listy, které přečkaly zimu pod sněhovou peřinou.
Slunce zapadá za obzor. Jak jsem to poznala? Stíny se začaly prodlužovat a šero se změnilo v tmu.
Bloudila jsem temnotou, ale tu a tam přes malé skulinky vnikl přes listnatou hradbu měsíční svit. Dodával mi odvahu. Protože tma beze světla nemůže existovat. Svět musí být v rovnováze, aby správně fungoval. Jinak bychom bez zla nevěděli, co je dobro, bez smrti, co je život, bez nenávisti, co je láska… A já našla rovnováhu i v sobě, dokázala jsem se koncentrovat a být klidnější. Dech už jsem měla vyrovnaný a začala jsem si všímat i věcí kolem sebe.
Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem dva odlesky měsíce odrážející se v moudrých očích výra, který z výšky větve pozoroval okolní les. Asi dvacet metrů před sebou jsem si všimla výraznější záře. Běžela jsem blíž. Opřela jsem se rukou o kmen stromu a sklonila se níž. Sedla jsem si a užívala si to. Ten jemný zvuk a světlo odrážející se mi ve tváři.
Původem toho všeho byl totiž potůček. Potůček omílající kameny tak, že vznikaly oválné oblázky, potůček, který vás vždy pohladí po kůži svým chladivým vodním proudem, potůček, který hráje bublavými tóny.
Naklonila jsem se nad něj a spatřila svůj odraz na vodní hladině třpytící se svitem měsíce. Začala jsem vnímat nejen svou tvář, ale i svou duši, protože jen to, co vidí oko, není jediná krása. Krása je i uvnitř a často i větší, než bývá na povrchu. Má tvář se usmála. Ne! Já jsem se usmála. Konečně jsem si začala vážit sama sebe jako celku. Jako osobnosti.
Začalo svítat. Sluneční záře vše prosvětlila a strach vymizel. Jaký strach, ptáte se? Sama nevím, možná strach z nedůvěry sama k sobě, strach, že zklamu. Odstoupila jsem od vodní hladiny… ne, už to nebyl potok. Bylo to staré zrcadlo na oprýskané stěně obložené tunou polic s knihami. Byla jsem ve svém pokoji, připravená jít…
