Je středa okolo 10 hodiny večer. Ulice jsou prázdné a tiché, je slyšet pouze svištění pneumatik na silnici. Dvaceti čtyř letý Jáchym Klégr se vrací zpět domů po temné, několika pouličními lampami, osvětlené cestě Veltruskou ulicí v Praze 9. Po náročném dni si konečně mohl užít svůj úspěch. Sice s velkou konkurencí, ale získal, co chtěl.
Ví však, jak cennou věc nese a přidá do kroku. Zpoza rohu za ním se náhle vynoří siluety dvou mužů. Nevšímá si jich, ale jakmile se ocitnou pod září jedné z lamp, Jáchym znervózní. Je si jistý, že ty muže odněkud zná. Než si ale uvědomí odkud, je skoro na konci cesty a Jáchymovi je divné, že jdou pořád za ním, když do konce ulice zbývají asi dva domy.
Ohlédne se letmo přes rameno a vidí, že ho pořád následují. Nevidí nic jiného než obrysy, a však, když oba muži prošli skrz kužel světla, vidí pouze kamenné výrazy. A najednou se něco zalesklo. Jáchyma zničehonic zalil pot a nasucho polkl. V rozpacích začal štrachat klíče od hlavního vchodu. Už je u domu, rychle vyběhne po schodech a rozklepanými prsty se pokusí odemknout. Po několika vteřinách se mu to podaří. Dveře se za ním zaklapnou a on už je v bezpečí. Nebo si to alespoň myslí.
Zmáčkne tlačítko od výtahu, otře si pot z čela a vnímá dopravní ruch. Jak po silnici jezdí auta sem a tam, teď bylo jedno z aut hlasitější a je slyšet, jak zabrzdilo, ale skřípavý zvuk zase ustal.
Kabinka výtahu se konečně dostala dolů, ozývá se „cink“ otevírají se dveře. Muž nastoupí, zmáčkne tlačítko „ 6. patro“ a ponoří se do uklidňující hudby linoucí se ze stěn výtahu.
Byl v úrovni 1. patra, když se najednou ozval výstřel. Jáchym hlasitě zalapal po dechu, když uslyšel, jak se střela odrazila od stěny výtahu. Dojel až do 6. patra, kde ještě pár minut čekal, a pak vpadl do svého bytu, a k smrti vyděšený vytočil číslo 158.
Příští den ráno:
„Strážníku, co se přihodilo?“ zeptal se komisař, když se svým asistentem brzy ráno dorazili na policejní stanici.
„Nejspíš pokus ublížení na zdraví,“ odpověděl policista, zatímco procházeli chodbou k vyslýchací místnosti. „Někdo vystřelil na kabinku výtahu zbraní ráže 6,35 mm, jak jsme odvodili z důlku, který byl asi 5 cm od hrany kabinky, ale náboj jsme pořád nenašli. Obětí je 24letý Jáchym Klégr. Úspěšný podnikatel z bohaté rodiny a vášnivý numismatik (sběratel mincí).“
Došli k vyslýchací místnosti a otevřeli dveře. Na židli u stolu seděl ještě stále vyděšený podnikatel, který se na něj podíval se zoufalstvím v očích. Komisař i jeho asistent Newton si odložili věci a pozdravili nervózního muže. Mohli začít s výslechem a pan Newton si vše podrobně zapisoval do svého notesu.
„Prý jste sběratel mincí, máte doma nějakou hodně cennou?“ zeptal se komisař a během celého výslechu chodil po místnosti.
„Ano, zrovna včera jsem na dražbě získal jednu z nejvzácnějších – desetidukát Matyáše II. z roku 1613. Zaplatil jsem za ní 2. 691.000 Kč, ale pro mě má hodnotu ještě větší,“ řekl muž rozklepaným hlasem.
„Jistě,… a nevzpomínáte si na něco podezřelého?“
„Na samotné aukci ne, ale potom…“ odmlčel se. „Šel jsem už domů Veltruskou ulicí, když za mnou z vedlejší ulice vyšli dva týpci, kteří tam byli taky. Zdálo se mi, jakoby jeden z nich nesl nějaký kufřík. Oba dva šli celou dobu za mnou.“
„Dobře,“ odvětil komisař a zamyšleně si mnul bradu. „A nepamatujete si jejich jména?
„Ne to ne, ale můžu popsat, jak zhruba vypadali.“
„No, lepší než nic, že,“ kývl hlavou komisař a opřel se o desku stolu.
„ Jeden byl staršího věku, vysokej, měl kudrnatý tmavý vlasy a brýle. A ten druhý… ten druhý… nevzpomínám si přesně, ale vybavuju si, že byl menší a měl bradku.“
„ Dobře, děkuji vám.“ Otočil se na svého kolegu:“ Máte to všechno?“
„Ano, pane.“
Komisař přikývl a obrátil se zpět na Jáchyma. „Až budeme mít nějaké stopy, budeme vás informovat.“ Postavil se, asistent zaklapl svůj notes, dal si ho i tužkou do kapsy, oba si vzali své věci a odešli.
O 10 minut později:
Po příjezdu na místo činu byli obeznámeni, se vším, co potřebovali, a oba dva se přesunuli k výtahu. „Newtone, měli bychom najít tu kulku, ale nemáme na to celý den.“ „Ano, pane, to je pravda. Můžeme pomocí výpočtů zjistit, kam střela mohla dopadnout. Ale nejdřív musím zjistit, pod jakým uhlem dopadla na stěnu výtahu.“
Po pár měření a výpočtech náboj našli.
„Hmm,“ mnul si komisař bradu. „To je divné. Strážník se spletl. Není to ráže 6,35 mm, ale 6,5 mm. Zvláštní.“
„Pane, pane, pojďte sem,“ zavolal zpoza rohu pan Newton. Když komisař přiběhl, pokračoval: „Podívejte,“ ukázal na zem. „Jak se dostalo do 1. poschodí smrková větvička?“ řekl asistent a vzal si ji do ruky. „Něco na ní je. Že by krev?!“ překvapeně řekl a podal ji komisaři, který si ji vzal a pečlivě uklidil, zatímco usilovně přemýšlel. ‚Vždyť Jáchym zraněn nebyl, tak čí je to krev?‘ pomyslel. siNáhle se kabinka rozjela, ale nikdo tam nevstoupil. „Co, t…?!“ vydal ze sebe komisař zaskočeně. „To je divné.“ Po chvíli zjistil od policistů, že výtah má poruchu a minimálně 2 krát denně takhle jezdí.
Oba už byli na odchodu, jenže komisař zavadil loktem ruky, kterou měl v kapse kabátu o roh a z kapsy vypadl zapalovač. Jenže neměl pojistku, a když dopadl na zem, na chviličku se zapálil. Jenže plamínek se na okamžik zvětšil a opět pohasl. Komisař to uviděl, když se pro svůj zapalovač shýbal. Nebral tento jev na lehkou váhu. Větvičku poslali do laboratoře na rozbor. Když přišli výsledky, zjistili, že není lidská, ale srnčí.
V ten samý den o pár hodin později:
Díky záznamům z muzea, kde dražba probíhala, se dozvěděli, kdo byli ti dva týpci a přivedli je k výslechu: „Znáte Jiřího Klégra?“ zeptal se komisař menšího z mužů. Jmenoval se Sebastián Braun. Ten druhý, Filip Dvorský, čekal zatím ve vedlejší místnosti.
„To jméno mi vůbec nic neříká,“ odpověděl nervózní chlapík.
„A kde jste byl včera večer?“
„V Národním muzeu, dražila se tam jedna prej hrozně cenná mince. Jenže Filip tam nechtěl jít sám, tak řekl mě.“
„Takže vás tenhle obor vůbec nezajímá?“
„Ne to ne, já jsem překladatel, takže spíš využiju svoje peníze k cestování. Mě tohohle moc neužije.“
„A nevšiml jste si tam včera něčeho zvláštního?“ Muž zrudl a po tváři mu stékaly kapky potu.
„Ne, nic zvláštního,“ odpověděl přiškrceným hlasem.
„Lžete!“ rozkřikl se komisař na celou místnost. „Vidím to na vás!“
„Dobře, dobře,“ řekl zakřiknutě muž. „Filip se choval divně, byl takovej …nesvůj. Byl nervózní a pořád se koukal na hodinky. Vždy se v tom vyžívá, ale včera, přihazoval hned vysoké částky. Hodně zuřil, když tu minci nezískal. Ale víc toho už nevím, opravdu.“
„Tentokrát vám věřím,“ podotkl komisař. „Můžete jít. Přiveďte sem toho druhého,“ řekl policistovi, stojícího u dveří. Ten kývl a zašel do vedlejší místnosti.
Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil rozmrzelý vysoký muž. Nevrle si sednul a zlostným pohledem sledoval malou rozložitou postavu komisaře.
„Byl jste včera večer v Národním muzeu?“ zeptal se ho detektiv rozvážným, klidným hlasem.
„Co vás to zajímá? Je snad moje věc, kde jsem byl,“ odsekl Dvorský.
„Tak byl?“ zvýšil komisař hlas. Muž vzdorovitě mlčel. Komisař se pousmál a zakroutil hlavou. Přistoupil blíž k podezřelému, sklonil se a zadíval se mu dlouze do očí. Nebezpečně ztišil hlas a řekl: „Myslíte, že vám pomůže, když budete mlčet, co? Ale to se teda sakra mýlíte,“ podotkl ostře. Narovnal se zády o stůl. „Pokud budete odpovídat na kladené otázky a shledáme vás nevinným, můžete odejít. Ale pokud ne, tak budete hnít v cele, dokud se to nevyjasní!“ rozkřikl se. „Tak si to nechte projít hlavou,“ pousmál se. „Nic? Tak dobře,“ řekl klidně a otočil se k muži zády. Pan Newton se na něj překvapeně díval. Když už byl komisař u dveří, ozvalo se podrážděně: „Počkejte, tak já vám odpovím.“
Komisař se potměšile usmál a otočil se. „Tak mluvte.“
„Ano, byl jsem včera v muzeu, no a co?
„Zajímáte se o umění?“
„Ne, já, to vůbec! Historie? Ne to není nic pro mě. Možná hudba, ale nic jinýho. Ale včera tam byla jedna aukce,“ odpověděl mrzutě.
„Hmm, a jaká?“
„Proč se mě ptáte? Vždyť se na to určitě ptal i mýho kolegy.“
„Nikdy není špatné se ujistit o pravdivosti některých informací. Tak dejme tomu, že jste chtěl získat ten desetidukát. Proč?“
Muž polkl. „Jsem sběratel, proč se ptáte?“
„Nevypadáte na člověka, kterého by to zajímalo.“
„Mám rád starožitnosti, hlavně pokud se jedná o peníze.“
„Opravdu?“ podivil se komisař, „Vždyť jste řekl, že vás historie nezajímá.“
Filip Dvorský se zarazil a neměl slov, tak sklopil zrak k zemi.
„Tak se vás ptám: ‚Proč jste ho potřeboval?‘“
Muž se na něj poraženě podíval a povzdychl si. Věděl, že už nemá na vybranou.
„Kvůli překupníkovi. Zaplatil by mi dvojnásobnou pořizovací cenu.“
„Tak jste chtěl zabít Jáchyma Klégra, abyste ji získal.“
„Ne to ne, byl jsem hodně naštvaný, ale nikoho bych nezabil,“ řekl zoufale.
„To vykládejte u soudu!“
„Pane,“ přistoupil ke komisaři jeho asistent, „možná byste ho mohl nechat domluvit,“ řekl potichu.
„Tak dobrá, když myslíte,“ odpověděl a otočil se zpět k podezřelému. „Prej jste nesl nějaký kufřík, je to pravda?
„Ano, je to pravda. Chtěl jsem si v něm odnést ty peníze, co bych získal, jenže to nevyšlo.“
„A co to vlastně bylo za překupníka?“
„Ivo Heidler.“
„A kde bydlí?“
„To nevím.“
„Dobrá, tak si asi chvíli posedíte v chládku.“
„Cože? Ne já to opravdu nevím. Vždycky si s ním sjednám schůzku.“
„No tak jo,“ kývl detektiv hlavou. „Můžete jít, ale jste pod neustálým dozorem.“
Po 2 měsících:
Konečně zjistili adresu překupníka a našli u něj zbraň, bohužel ne zmiňované ráže 6,5 mm. Kupodivu měl i zbrojní průkaz, takže nemohli nic dělat. Jak zjistili u policie, byl podezřelý z pašování drog, ale nic nenašli. Měl čistý štít.
Další den:
Zavolali opět panu Jáchymovi Klégrovi a pozvali si ho zpět na policejní stanici.
„Našli jsme nějaké stopy, ale potřebujeme se vás na něco zeptat,“ řekl komisař.
„Tak to je super. Co chcete vědět?“
„Nevíte o někom, kdo by měl co dočinění se zvěří? Nebo konkrétně se srnci?“
Jáchym Klégr se zamyslel. „Nevím o tom, že by tady někdo něco takového choval nebo něco podobného. To je asi blbost. Určitě tady v Praze. Ale dvě poschodí pode mnou bydlí jeden myslivec. Zkuste se zeptat tam.“
Komisař a jeho asistent si vyměnili pohledy. „A nevíte, jak se jmenuje?“ zasáhl do hovoru pan Newton. Komisař ho zpražil pohledem.
„Nevím přesně, počkejte, chvilku,“ řekl a začal si pro sebe huhňat. „Racek, Vacek, ne to ne,…“ odmlčel se. „Už vím. Nevzpomínám si teda na jméno, ale je to pan Vaněk.“
„Děkujeme,“ řekl komisař a otočil se ke svému kolegovi. „Myslím, že už vím, co se stalo. Začíná mi to do sebe zapadat. Musíme jet zpět na Veltruskou ulici.“
O pár minut později:
Přijeli na místo, kde před 2 měsíci začalo jejich vyšetřování. Vyběhli schody do 5. patra, i když výtah byl opět v provozu, a zazvonili. Uslyšeli štěkot psa, a když se otevřely dveře, spatřili malého uštěkaného jezevčíka. Když zvedli hlavu, uviděli před sebou zarostlého vousatého muže. Toho též museli vyslechnout, ale teď byli už na správné cestě k vyřešení jejich případu. Komisař měl pravdu a ověřil si tak svou teorii.
Od pana Vaňka se dozvěděli, že byl v lese, kde střelil srnce, tak si ho nesl domů jako úlovek. „Srnce jsem měl v přepravce, aby z něj nekapala krev,“ řekl. „Přišel jsem do chodby a potřeboval jsem vyčistit pušku pomocí vytěráku. Najednou se rozjel výtah, ale to dělá běžně, proto jsem to neřešil a ani mě nenapadlo, že by tam mohl někdo být. Potom jsem chtěl pušku zvednout, jenže jsem omylem stiskl spoušť a vystřelila. Asi jsem tam naneštěstí nechal náboj, když jsem ulovil to zvíře. Kulka narazila do výtahu. Rozeběhl jsem se ke svému bytu, protože jsem se uprostřed noci s nikým ze sousedů nechtěl bavit o své nezodpovědnosti. A vidíte,“ pousmál se. „Teď jsem tady.“
Tento čin byl posléze zhodnocen jako nedodržení zásad bezpečnostního zacházení se zbraní, což bylo přestupkem a panu Vaňkovi byl odebrán zbrojní průkaz.
A Jáchym Klégr mohl zase jednou usnout s klidným svědomím.
